FB FB FB

Chystáme první chalupu, která se bude starat o vás, ne vy o ní. Chalupa "Naruby" bude chalupa s krásným výhledem v krásném prostředí, která ubytuje až 22 hostů se vším komfortem potřebným k pořádnému odpočinku. Nebude chybět vlastní bar ve sklepě, společenská místnost s kulečníkem, vířivka či sauna a nádherná zahrada. Sledujte nás na cestě plné nástrah a překážek, které nám leží v cestě!

Níže najdete blog postupně popisující cestu k chalupě očima každého z nás. Další novinky se objevují na našem Facebooku a Twitteru. Nezapomeňte nás sledovat, ať vám neuteče ten velký den, až Chalupu Naruby otevřem!


Rozpuštění a vypuštění

2016-12-05 Ondra

Zdravím naši chalupářskou bandu! Dlouho jsem se chystal něco nového napsat. V šuplíku jsem toho měl rozepsaného více, ale poslední dobou jsem neměl náladu na to něco z toho dopsat. Ani můj příspěvek o tom, jak jsme v jednu chvíli „nahoře“ a za chvíli zase „dole“. Dopsání jsem odkládal tak dlouho, až o naší nalomenosti napsal sám Lubor, který tak nějak pěkně popsal atmosféru uvnitř našeho týmu. Ale nebojte, to bychom nebyli my, abychom to vzdali takhle lehce. A tak jsem tu znovu s dalším příspěvkem, ve kterém se ale nejdříve vrátím k té naší nalomenosti.

Za nádherného západu slunce (který se mi nepovedlo vyfotit, což pro ty, jež mě znají, bude šokující přiznání) jsme se minulý víkend vraceli ku Praze. Jako léčbu na nalomenost jsme si totiž předepsali víkendový pobyt na chalupě, kde náš bláznivý nápad původně vznikl. Byl to jubilejní pátý výjezd na to stejné místo a léčba zabírala, protože jsem cestou zpět konečně cítil, že to půjde…

Ale to předbíhám. Celý minulý týden jsem ještě zařizoval poslední věci týkající se našeho odjezdu. S Martinem jsem řešil to, jaké pecky tam uvaříme a co vše musíme nakoupit, abychom neumřeli hlady a ani žízní. Snažil jsem se zkoordinovat odjezd všech aut a u majitelů chalupy jsem domlouval nestandardní požadavky, na které jsme si už tak nějak zvykli. Prostě jsem chtěl, abychom vyjeli a už si jen užívali a nic nemuseli řešit. V den odjezdu jsem ale začal mít pochybnosti, zda není všechno kolem nás doopravdy tak trochu nalomené. Dopoledne jsem totiž měl telefonát s majiteli chalupy, z kterého jsem neměl vůbec radost. Dozvěděl jsem se, že pravděpodobně odešla vířivka, a že oprava bude možná až příští týden, až se na to přijede kouknout někdo z Ostravy (že by další díra na trhu?). Ne, že bychom na chalupu jezdili jen kvůli vířivce, ale nakonec i náš nápad de facto vznikl v ní, takže je asi jasné, jak je pro nás důležitá. Celé dopoledne jsem byl doopravdy nalomený a přemýšlel jsem o tom, jak moc se mi tam vůbec chce jet. Naštěstí jsem si ale rychle vzpomněl na všechny své skvělé kamarády, které jsem tam měl potkat a tuhle kacířskou myšlenku jsem okamžitě zahodil. A začal se těšit!

S půlhodinovým zpožděním jsem dorazil domů a začal balit (za povzbuzování ostatních členů posádky s dovětkem „už máš mít dávno sbaleno!!“), nakoupili jsme pár dobrot na celý víkend („hodinu jsme po obchoďáku běhali jak blbci“) a pod vedením Lubora, který seděl v prvním, už opraveném autě, jsme se vydali na severozápad. Lubor se na chalupu tak moc těšil, že našich 180 koní mělo s plně naloženým kufrem co dělat, aby mu stačilo. Naštěstí se tentokrát žádný test na drogy nekonal a dorazili jsme bezpečně na místo.

Poznámka editora: Lubora zato stavěli policajti po cestě zpět. Thx, karma.

Po příjezdu jsem při pokusu nahodit vířivku dvakrát vyhodil hlavní pojistky (to bych nebyl já, abych to prostě nezkusil :) ), což nebyl moc pozitivní začátek. Čekáte teď ještě třetí pokus? No tak to čekáte správně! Samozřejmě, že další pokus následoval okamžitě. A následoval by i další, kdyby se tentokrát vířivka nerozjela a nezačala ohřívat vodu a svítit. V tu chvíli nám bylo jedno, že nevíří a bylo to pro nás všechny takové malé vítězství. Tohle malé vítězství nám dalo naději, že následující tři dny budou nakonec super. A také bez přehánění byly přímo famózní a věřím, že si to všichni užili minimálně stejně tak, jako jsem si to užil já.

Ale proč tohle všechno vlastně píšu? Co dal tenhle víkend nám, chalupářům? Opět nám připomněl, proč jsme se do Chalupy Naruby vůbec pustili a co chceme vytvořit. Víkend jsme strávili na chalupě v úžasném prostředí, které ve městě nenajdete, s dobrým jídlem a pitím, s výlety do temných lesů ve dne a na vyhlídky uprostřed noci, vířením a saunováním či jen kecáním o všem možném na peci. Tohle je přesně to, co chceme vytvořit a zprostředkovat ostatním. A také se nám to povede, tím jsem si jistý. Jen to prostě nemůže být tak jednoduché. A jak by řekl náš pan hypoteční poradce: „Pak by to dělal každej, že…“..

To, že je něco nalomené neznamená, že je to zlomené. Mám teď takový pocit, že se všechno obrátí k lepšímu. A to i přes to, že najít vhodnou chalupu je daleko větší problém, než se na začátku zdálo. A i přesto, že náš rozpočet je poměrně optimisticky nastavený, jak jsme zjistili waterboardingem sympatického pana majitele naší zamilované chalupy. Čuchám blázna podobného ražení, jako je naše banda. V dubnu totiž kolauduje další svoji chalupu a podělil se s námi o nějaká ta čísla. Škoda, že nepřišel dříve, mohli jsme mu to postavit levněji (nebo si to myslíme :) ).

A ještě jedna věc mi teď leží v hlavě: „Zážitky a přátelé jsou to, pro co by měl každý žít.“ Jestli má Chalupa Naruby něco jako "message", slogan, tak je to přesně tohle.

Poznámka editora: Ondra šíří poplašnou zprávu, že vířivka nebude.

Nalomený podzim

2016-11-21 Lubor

V dnešním zápisku bude vysvětleno, proč jsme si letos nekoupili chalupu, proč nás to pořád baví a taky proč muselo týmové vozidlo po poslední objížďce do servisu. Poslední dobou je zkrátka všechno nějaký nalomený.

Mám podezření, že je to všechno tím podzimem. Já ho vlastně vůbec nemám rád, dny jsou kratší, zima větší, od září do listopadu mívám pravidelně rýmu (jinými slovy, jsem nalomenej) a vůbec, pryč s tím svinstvem.

Ale popořadě. Na začátku podzimu jsme definitivně zlomili už dosti nalomenou hůl nad jedním perspektivním objektem. Po asi třech měsících vyjednávání, domlouvání a shánění informací to celé uvázlo na mrtvém bodě. Škoda, už jsem tam Chalupu Naruby viděl a náš projektant už brousil tužku.

Nastalo opět horečné hledání, hodnocení, nekonečné telefonáty a dlouhé večery nad výpisy z katastru. Bohužel, naživo nás žádná z barabizen nepřiměla otevřít peněženku - což ale neznamená, že by o zážitky nebyla nouze, naopak. Projížděli jsme naprosto surrealistickou krajinou severních Čech, kde byly u cesty cedule s nápisem "Zemánie" a v jedné vesnici měli taky na návsi střelu země - vzduch. Asi lepší oddíl. Nejzajímavější objekt zjevně ovládal mainský mývalí kocour, který při vyjednávání s jeho lidským parťákem vyskočil na stůl a vystrčil na nás prdel, což jsme nevzali jako dobré znamení. Světlým bodem pak byla prohlídka objektu bývalé léčebny, která jako by z Downton Abbey vypadla. Nicméně jediným hmatatelným výsledkem čtyř stovek najetých kilometrů byla nalomená zadní náprava na mém winterwagenu, kterému neprospěl výlet po lesní cestě. Cesta zpět do Prahy byla podivně tichá, my všichni jsme tam seděli pod tíhou zážitků z cesty takoví nalomení, spolu s tou nápravou.

Týmové schůzky se od piva přesunuly pro nedostatek času na Skype a Messenger a to zkrátka není ono. Myslím, že jsme všichni po tom letošním zápřahu vůbec takoví nalomení, jestli to vůbec stojí za to. Já osobně jsem při představě dalších kontaktů s makléři začal vidět rudě. Ale zase představa chalupy v kopcích, co shlíží do hlubokých lesů pod sebou a kam se budeme moci před tady tím vším schovat má taky něco do sebe. Za jedenáctero horami (devatero + DPH; nějak se to EET zafinancovat musí) na nás náš vysněný objekt čeká, jen ho najít.

Jako na zavolanou tak přišla zpráva od Ondry, že zamluvil tu chalupu, kde to letos na jaře všechno začalo. Myslím, že všichni potřebujeme trochu přeléčit ta nalomená místa a připomenout si, co všechno vlastně chceme vybudovat a podělit se o to. Takže si dáme vířivku s výrem, relax a restart a pak se do toho zase pořádně opřeme, s novým elánem a novou strategií. Dost možná na dlouhou dobu naposled, příští rok už budeme budovat objekt vlastní.

Jo, Gotťák prej prodává chalupu, tak mu když tak řekněte, že jsme pořád ve hře, ju?

Poznámka a ilustrace editora: Jen doufám, že se Mistr nezachová stejně, jako kočičák. Už jsme viděli dost.

Zákon, pořádek a telefon

2016-10-20 Honza

Souběžně s hledáním nemovitosti jsme museli vyřešit i mnoho jiných problémů a otázek úplně jiného typu, než jsme kolem Chalupy Naruby čekali. Namísto výběru lokality a barvy obkladů jsme se museli začít zabývat třeba právní stránkou věci. Začali jsme logicky tím, že jsme se jali studovat zákony na naše podnikání se vztahující, zejména pak ten živnostenský. V něm se přímo popisují podmínky, za jakých můžete ubytovávat hosty, aniž by vám druhý den ráno na dveře nezaklepali dva muži v kožených kabátech a černou Tatrou. Ale nebyl by to správný zákon, kdyby byl hned k pochopení:

„Ubytováním se rozumí poskytování přechodného ubytování a sním spojených doplňkových služeb za úplatu. Doplňkovými službami se rozumí např.. úklid, výměna ložního prádla ale i prodej jídel, nápojů a polotovarů ubytovaným hostům v ubytovacích zařízeních s kapacitou do 10 lůžek, prodej tepelně rychle upravovaných výrobků a obvyklých příloh, pokud k jejich přímé dispozici není více než 8 míst a prodej na přímou konzumaci po domácky….“

...bla, bla, bla. Tak a teď, babo raď. Interní diskuze rozhřešení nepřinesla, protože si každý v.u. citaci vykládáme jinak. Po chvíli hledání jsme začali mít obavy, zda jsme náhodou neskončili s chalupařením ještě dřív, než jsme započali. Nejhorší interpretace byla totiž taková, že abychom měli v naší Chalupě třeba šestnáct postelí, musel by mít alespoň jeden z nás vzdělání v hotelnictví (nebo tak něco) s výučním listem, což ani jeden z nás není a ani nebude.

Po dalším týdnu mizérie jsem se rozhodl jít přímo ke zdroji. Naší jedinou zbraní je huba a bylo by holé neštěstí, kdyby byla líná. Abychom se posunuli dále, musel jsem kontaktovat temnou stranu Síly, aby nám pomohla s výkladem zákona - samotný živnostenský úřad. Na webu jsem našel číslo člověka, který to tam řídí – sekretářky ředitele - a vytočil číslo. Po pár zazvoněních jsem paní uvedl do našeho problému, že jsme logicky zdědili chalupu po babičce, nechceme ji úplně prodat, ale rádi bychom z ní něco trhli a jak vlastně ubytovávat lidi v Chalupě legálně... Na druhé straně se rozhostilo ticho. Paní asi opravdu nečekala, že tu ještě někdo chce podnikat legálně. Ale myslím, že už Hans Guderian tvrdil, že klíčem k vítězství je rychlost a moment překvapení a já ji měl na lopatě. Po chvíli se nicméně vzpamatovala a pak už to šlo jako po másle, do dvou hodin mi přišel na e-mail rozbor dané citace a vyjádření, že pokud tam nebudeme hostům vyvářet, což nebudeme, tak je to bez problémů. Hurá, chalupa bude!

V mých očích tak mobilní telefon povýšil na účinnou zbraň, kterou se dá předcházet nebo řešit hromada problémů. Začali jsme tomu říkat telefonní waterboarding a další výslechy po telefonu na sebe nenechaly dlouho čekat - obětí byli makléři, starostové, majitelé pozemků v okolí a další. Ale o tom zase někdy příště.

Okolo Hradce a dál na sever

2016-09-05 Lubor

Původně jsem chtěl psát o tom, jak rychle se dá jet kabrioletem, když spěcháte, jak mi policajti v Hradci Králové dělali test na drogy, když jsem nespěchal a taky o tom, jak jsme na náměstí tamtéž zase spěchali a prohráli s Ondrou v automatech (parkovacích!) všechny drobné. A to všechno v jednom dni. Jenomže z toho víkendu mi v hlavě daleko víc utkvěla jiná věc:

"Kdyby to bylo snadný, dělal by to každej."

Tuhle větu pronesl náš finanční poradce, když jsme mu líčili všechny překážky s pořizováním chalupy spojené. Bavili jsme se asi hodinu o všem možném, ale v.u. věta přišla na přetřes několikrát. V sobotu byla na programu další z objížděk, tentokrát v severovýchodní části Čech. Krátké ranní zdržení (dlouho odkládaná výměna vzduchového filtru v sobotu hned po probuzení je náročný úkon) a téměř na čas dle itineráře odstartovala týmová Dacia, pracovně díky své aerodynamice a designu zvaná "rumunská lednice", na dvanáctihodinovou cestu.

Jestliže obrázek vydá za tisíc slov, pak osobní návštěva a kontakt s prodávajícím vydá za román. Naše pečlivá příprava a bodový systém vygenerovaly několik zdánlivých favoritů, ale naživo to je rozdíl asi jako mezi tou fotkou, co mají nad pokladnou v McDonalds, a tím měkkým teplým cosi, co vám pak prodají jako Cheeseburger. Jako, po šesti pivech dobrý, ale za střízliva bych si to nekoupil. Projeli jsme takhle asi šest nebo sedm chalup, všude chvíli pobyli, zaměřili, zakreslili a jeli dál.

Kolem oběda se týmová energie i kvalita prohlížených nemovitostí začaly poněkud zhoršovat - papírový favorit pohořel na celé čáře, navštívili jsme feťácké doupě (2-Woche-Alt-Schnitzel im Preis!) nebo taky chalupu se základy vytesanou v pískovci, kde nám realiťák s kamennou tváří vychvaloval suchý záchod outsourcovaný mimo hlavní objekty. To vše bylo proloženo přesuny v poměrně ostrém tempu a několika terénními vložkami, abychom to stihli. Začínal jsem toho mít dost. Zlatý hřeb měl ale teprve přijít, protože kdyby to bylo jednoduchý...

Poslední naplánovaná chalupa bylo velké stavení uprostřed zástavby, se započatou rekonstrukcí a prodáváno sympatickými doochodci (psáno se dvěma "o", protože byli cool. Paní nám uvařila kafe, pán půjčil pásmo a podělil se o plán na vybudování pěstírny v podkroví). Bohužel, okolní stavení jsou příliš blízko, na doslech od party místnosti (stodoly) a z druhé strany sousedi doslova koukají do kuchyně. Nebýt toho, moc rád bych jim těch 1,7 mio za chalupu dal.

A co s tím zbytkem času? Pár dní před tím vyplavala v inzerátech zajímavá samota poblíž, ale nebyla v teamu přijata moc pozitivně. Makléř nás navíc s žádostí o prohlídku o víkendu vyhodil a na bodové hodnocení ani nedošlo. Prostě jasný outsider, asi jako když se narodí kotě s každým okem jinak barevným a ještě kulhá. Prudil jsem ale kluky tak dlouho, až Honza nabral kurs tím směrem a drákulova pomsta se už už hrabala k samotě na kopci, když nám cestu zastoupily dvě výhružně se tvářící krávy (krávy strakaté, domácí, aby bylo jasno) .

Oukej, dál po svých. Kdyby to bylo jednoduchý... Sesedli jsme a v paprscích zapadajícího slunce jsme ji spatřili. Znáte takový ten pocit, kdy něco vymýšlíte, hledáte, a najednou to do sebe zapadne? To cvaknutí bylo skoro slyšitelné. Jo, sakra, to by šlo. Tady tohle bude Chalupa Naruby! Stála tam, hájenka jako z pohádky, uprostřed mýtiny, kolem nic než výhled do krajiny, zeleň a ticho přerušované jen občasným výhružným zabučením. Ještě, že mi ten test na drogy vyšel negativní, jinak bych té kráse snad nevěřil :-) Bylo by to sice ještě hodně práce, ale šlo by to... Ještě, že nejsme jako politici a makáme. A jak moc je potřeba makat ještě před koupí, o tom zase příště.

Poznámka a ilustrace editora: Jo, tady by to šlo..

Za peníze na vsi doom

2016-08-21 Lubor

Když zrovna nechalupařím, jedním z mých koníčků jsou auta. Občas nějaké koupím a jiné prodám a mám tak trochu přehled o pravidlech moštárny. Pořád je potřeba mít se na pozoru, protože počínaje okamžikem zveřejnění inzerátu se vás někdo pokouší napálit. Dlouhou dobu jsem si myslel, že větší žumpa než obchod s ojetými vozidly už prostě nemůže existovat. Jenže pak jsem objevil svět realit.

Někde v prváku na VŠE se učí (teda doufám, já tam nebyl), že obchod je směna statků , kterou obě strany podstupují dobrovolně. Já mám prachy, vy máte zboží, pojďte, uděláme business a budeme všichni spokojení. Ale jak už v jednom ze zápisků zaznělo, mezi realitou a skripty občas existuje nějaký rozpor, v případě realit personifikovaný v osobě realitního makléře. Myslím, že název profese neodkazuje ani tak na předmět obchodu, ale na to, že jejich posláním je ohýbání reality.

Bylo to koncem května. Dny se prodlužovaly, ještě kolem sedmé bylo vidět a Dacia pilotovaná Honzou se blížila cíli obhlídky, vesničce Opárno u Litoměřic. Ze sedadla spolujezdce jsem na příjezdu do vesnice registroval v zatáčce stojící bílé BMW 530d s člověkem uvnitř, a někdo z nás z legrace prohodil - "Tyvole, aby to nebyl náš makléř." Nevěnovali jsme tomu pozornost, jeli jsme akorát na čas a poznámka brzy zanikla v industriálním soundtracku vytočené lihové šestnáctistovky. Zaparkovali jsme do ticha, přerušovaného jen lupáním chladnoucího motoru, a vyhlíželi makléře. A taky že jo, patnáct minut po smluveném termínu se "přiřítil" bílý bavorák, a makléř už při vystupování trousil výmluvy, že rychleji to nešlo.

Byl jsem fakt nasranej. Já tam vlastně ani nechtěl jet, bylo to drahé stavení uprostřed obce s divnou dispozicí, polovina rozpadlá, a teď mi tu do očí bude lhát nějakej debil. Ale oukej, někdy je potřeba ustoupit zbytku týmu, tak jsem zůstal zticha a pokračovalo se na prohlídku. Moje taktika v bazarech je poker face, málomluvnost a jedovaté poznámky. Reflexivně jsem přepnul do tohoto režimu, asi mi makléř připomínal bazarníka. Takže jsme vešli v zádveří do louže:

"Ta voda, ta tu asi nemá být, že?
"Éee nó ono asi pršelo..."
"Tady prší vevnitř?"

První část objektu byla ještě celkem v pohodě. Přes dvůr od ní ovšem ležela obytná budova, kde na cokoliv se člověk křivě podíval, byla z toho oprava za šesticifernou částku. Makléř spustil pohádku o historické hodnotě, o tom, jak tam byl na prohlídce historik a vysvětloval, jak je to cenné a tak. Dole bylo mokro tak, že reznul pomalu i pískovec, na kterém to bylo založeno, v patře zase ujížděly stěny a všude byly praskliny, že by z nich kontrola kvality na staveništi pyramid srala petrolejky. Fresky na stropech byly sice nádherné, ale na jejich záchranu bylo asi padesát let pozdě a hlavně teda byla škoda, že padaly i s těmi stropy. Propracovali jsme se až na půdu, kde bylo děrami ve střeše vidět oblohu. Nějak jsem to komentoval, a makléř povídá: "No to je v pohodě, je tu dost tašek na to, abyste to spravili jak potřebujete, to nemusíte dělat střechu celou novou." Tak sakra kupujeme chalupu, nebo LEGO?

Prohlídku jsme zakončili podobně děravou stodolou a následně na dohled od jímky, která byla dislokovaná na sousední pozemek a jako bonus tam tekl i odpad od souseda. 200 mm tlusté odpadní potrubí procházelo pod pozemkem a skrz technické místnosti v suterénu, že prý je to tak se sousedem domluvený a on se o to stará a bla, bla. Jeho bobky, vaše radost. Tak určitě. Stál jsem uprostřed dvora, poslouchal historky o "...zájemcích, co by to brali..." a měl jsem toho dost. Ukončil jsem celou prohlídku slovy, že tohle není objekt pro nás a velel k odjezdu. Měl mě varovat už inzerát.

Snad vám při komunikaci s realitkou pomůže následující slovníček, pomocí kterého už při čtení inzerátu identifikujete největší sedmilháře a pak se jim dle aktuální nálady buď vyhnete, nebo se na nich můžete naopak sadisticky vyřádit.

Pojďme tedy prosfištět slofíčka, nebo raději celá spojení, abyste nenaletěli také:

objekt včetně zařízení - majitel si ty plesnivý krámy odmítá vystěhovat
objekt k rekonstrukci dle vlastních představ - my teda nevíme, co s tím, ale třeba na něco přijdete
objekt historické hodnoty - jinou hodnotu to nemá
objekt má potenciál - třeba potenciál se zřítit každou minutou
původní hrázděná chalupa - tedy, to co z ní zbylo
zasíťovaný pozemek - nějakýma sítěma; možná i těmi co potřebujete, možná sousedovic
klidná a vyhledávaná lokalita - na svojí marné cestě za klidem tu denně projdou davy jako na Václaváku
klidná oáza v rekreační vísce - té dálnice si vůbec nevšímejte, pojďte dál, jako doma!
lokalita dostupná veřejnou dopravou - nejbližší vlak je 30 km daleko
rozvíjející se lokalita - v územním plánu je za domem rychlostní silnice a přivaděč

Toto byla první lekce realitního jazyka, příště se podíváme na některé způsoby, kterými je možné tuhle maškarádu opravdu prohlédnout a zjistit skutečný stav věcí ať už z pohodlí gauče přes Internet, nebo přímo na místě. Protože pravda je někde tam venku :-)

A na závěr, Top Gear top tip: "Když chceš fingovat pozdní příjezd, nestůj na jediné příjezdové cestě do obce!"

Poznámka a ilustrace editora: vpravo uspěchaný realiťák v BMW, vlevo náš tým po setkání s realitou :-)

Nápad a co dál

2016-08-12 Lubor

Jak poznáte dobrý nápad? Pamatujete si ho i po vystřízlivění. Já jsem trochu neurotik a když mi něco vrtá hlavou, jsem protivnej, nemůžu spát a nemám pokoje, dokud s tím něco neudělám. A přesně takhle to bylo s chalupou, což bylo dobré znamení, že na tom něco bude. Koukám do kalendáře v Outlooku a první hospodské posezení, poeticky pojmenované "týdenní chalupářská schůze", mám poznačené v půlce března, asi dva týdny po oné zákeřné otázce "Jak může bejt těžký něco takovýhleho postavit a provozovat?!"

Seděli jsme v hospodě v centru Prahy a přemítali, co dál. Nemáme rádi věty "Mělo by se..." a takové to pivní stěžování si, tak jsme se rozhodli co nejdříve přejít od piva k činům. Letmým pohledem do inzerce jsme zjistili, že chalup je všude dost. Z toho si přece musíme vybrat! Akorát to pak trochu zrekonstruujeme a bude to :-) Jo, takhle jednoduše jsme to viděli.

Jak poznáte dobrý nápad podruhé? Lidé kolem vás se pro něj snadno nadchnou. Zavolal jsem kamarádce, co studuje architekturu, a popsal jí, co máme v úmyslu. A že prý je to super a že by nám s tím pomohla. A tak zavolala známého stavaře, já je oba naložil do auta a vyrazili jsme omrknout naši zamilovanou chalupu, kterou shodou okolností měla Ondrova rodina dlouho dopředu na víkend zarezervovanou. Stavař tam chodil, ve světle zapadajícího slunka hladil kamenné zdivo, s pivem v ruce vzhlížel ke klenbám z 18. století a opakoval, že je to krásný. Ani náš business model mu nepřišel nesmyslný, seděli jsme dlouho do noci a povídali si o chalupě ze všech stran. Byl první z řady těch, které náš nápad uchvátil. Jak se to pozná? Ptal se, kdy tam budou moc s architektkou přijet taky :-)

Chyběla maličkost, zjistit, kde to "Tam" má vlastně být. Nahodili jsme sreality.cz a stanovili jsme relativně volná kritéria - hledáme objekt pro pohodlné ubytování až 16 lidí, s wellness a společenskými prostorami tomu odpovídajícími. Stylem by mělo jít o "tradiční chalupu", představte si pod tím cokoliv. A tak jsme prohlíželi a prohlíželi stovky inzerátů...

Domluvit se se na něčem ve skupině čtyř lidí není jednoduché, domluvit se ve čtyřech lidech na seznamu objektů, které bychom chtěli vidět, nebo dokonce koupit, už není jednoduché vůbec. Ještě, že máme ty Internety a nástroje pro projektové řízení. Ke slovu tedy přišel Basecamp a Excel - ale bez nich bychom to reálně neuřídili. Došlo i na bodový systém (zdravíme s. Humla!) a hlasování, kam se pojede:

Zpočátku jsme kritéria nastavili velice volně - vybrali jsme oblast několika set km2, v ní vyhledali chalupy které vypadaly koupitelně a sestavili jsme itinerář na objížďku. V týdnu před víkendem vyhrazeným prohlídkám začal Honza, náš člověk pro telefonní waterboarding a další špinavé práce, obvolávat makléře. Tady jsme poprvé narazili. S nemovitostmi jde všechno tak nějak pomaleji (asi proto, že vám nikam neutečou nebo je nikdo neodveze na Ukrajinu na díly).

Zhruba třetina makléřů a majitelů jevila okázalý nezájem se s námi setkat, vypadalo to, že jejich cílem je spíše prodávat nežli prodat. Že prý je to takhle moc narychlo a bla, bla. Měli jsme první krizi, část týmu ani nechtěla na nekompletní objížďku vyrazit a vůbec nám to sebralo dost elánu. Když se nemůžeme dohodnout, jestli a kam jet, co dál? Má cenu v takové sestavě vůbec něco kupovat?

Naštěstí jsme se nenechali zviklat a další objížďka proběhla již v kompletní sestavě a s lepším výsledkem. Ale o tom zase příště...

Jak Honza k chalupě přišel

2016-08-05 Honza

Člověk si v klidu studuje, pracuje, baví se, pije… Volný čas tráví seriály, filmy a jako správný student nemálo času obětuje průzkumu restauračních zařízení, hospod, nonstopů, nalejváren a nádražek. Stereotypní semestr (typ: škola, jídlo, seriál, spánek, škola, jídlo, hospoda, hospoda, hospoda, hospoda…) narušila nečekaná pozvánka na blíže nespecifikovanou akci v Sudetech. Nejednalo se o nic jiného, než o čtyři dny trvající party v chalupě s dostatečnou zásobou kvalitního jídla a alkoholu. Srdce tedy povzbuzoval jen líh, horká voda ve vířivce a pekelná sauna.

Byly to čtyři dny jako ve snu. Neplatil zde žádný denní režim, nikdo nikam nemusel, nic nedělal, pokud nechtěl. Na konci pobytu si začínám uvědomovat kouzlo chalupy, jakožto vcelku jednoduchého nástroje pro dobrou náladu. Zažil jsem mnoho pařeb, oslav a chlastaček, ale tohle bylo prostě jiné. Cestou domů v rumunské lednici (vysvětlím později – to bude na dlouho) pln dojmů přemýšlím nad tím, jaké by to bylo vlastnit takový objekt. Prozatím jsem ale myšlenky uložil k ledu, zkouškové bylo za rohem a priority se změnily.

Nevyhodili mne. Netrvalo dlouho a přišel druhý impuls. Volá Lubor, že v neděli večer jdou s Martinem a Ondrou probírat nějaký business do hospody za rohem a jestli se nechci přidat. Hospodu jen tak neodmítnu – nabídku tedy přijímám. Jen co dosednu na stoličku k vyvýšenému stolku, tak to na mě vybalí – chtějí koupit/stavět/pronajímat chalupu, ale s jiným, lepším, přístupem k hostům. S nadšením jsem naslouchal plánům a představám a začínám intenzivně přemýšlet, jestli se do toho zapojit. Zhruba po týdnu váhání volám Luborovi, že do toho chci jít taky. Další neděli v další hospodě souhlasí i Martin s Ondrou, takže už v tom jedu. Začíná neuvěřitelný kolotoč emailů, milionu zpráv na Facebooku, nové komunikační metody a hektolitry piva.

Počkat… docházka na cvičení je povinná?

Poznámka a ilustrace editora: Na FS ČVUT nemá zdaleka každý pochopení pro Honzovy mimostudijní aktivity :-)

Když něco chceš...

2016-07-29 Ondra

Když si člověk uvědomí, že už celkem 20 let strávil ve školních lavicích a v přednáškových místnostech, řekne si hlavně to, že je to pěkně dlouhá doba... A začne především přemýšlet o tom, co mu ta škola za tu dobu vlastně dala.

Častokrát před kamarády utrousím, že kromě stresu, učení věcí, které už nikdy nebudu potřebovat, protože realita je prostě jiná a nebo i boje s některými učiteli, kteří mají jediný cíl a to ukázat studentovi, že oni jsou tu pány a my nejsme nic, mi škola nic nepřinesla. Ale pak si uvědomím, jak se člověk vlastně za ty leta změnil. A že bez všeho prožitého by prostě takový nebyl. A že potkal plno zajímavých lidí a prožil plno věcí, na které rád vzpomíná...

Proč toto zmiňuji? Už jako malého mě bavilo si stavět z Lega a nebo z Chevy :), později i hrát strategické hry na počítači. Ale paradoxně až škola ze mě udělala člověka, který chce život žít, nesedět na zadku a na něco čekat .. a taky právě něco budovat a tvořit. VŠE mě naučila, že když člověk něco potřebuje, musí si to zařídit a že někdy se prostě daří a jindy zase ne. A také to, že když se chce, všechno jde.

Mnohokrát jsem říkal, že se na to všechno vykašlu a budu mít klid, ale nakonec jsem se vždy nějak hecnul. A tak nakonec stojím před výzvou napsat dvě diplomky a zakončit těchto 20 let tak, abych si mohl říci, že jsem to vše zvládnul a dotáhl do konce.

20 let ve školních lavicích je tedy pomalu za mnou a tak je čas vše získané zúročit a začít budovat. A co jiného, než chalupu, což? :) Místo, kde člověk bude mít právo po odvedené práci si pořádně odpočinout a bude se tam cítit prostě skvěle. Místo, kde starosti neexistují. Místo, kde se člověk bude moci někam uklidit, naložit se do "výřivky" :), kde vír vody všechny myšlenky odplaví pryč. A bude moct žít svůj život v současným okamžiku (tímto zdravím Marka a Honzu, lektory Mindfulnessu :) )

Poslední 4 měsíce usilovně makáme na konceptu této naší myšlenky "zážitkové a uklidňující chalupy" a po všech peripetiích (určitě o nich ještě něco napíšeme :) ...) se postupně posouváme k cíli. Cesta bude ještě dlouhá a jak se říká, i cesta může být cíl, ale pevně věříme, že se k naší vytoužené chalupě dopracujeme. A budeme rádi, pokud na této cestě budete s námi a potkáte se s námi na naší první akci v oáze klidu, na kterou do konce života nezapomenete!

"Svět patří těm, co se neposerou" - Charles Bukowski

Poznámka a ilustrace editora: Neposrali jsme se a zatím nám nepatří ani chalupa - znázornění reklamace postulátu u p. Bukowského :-)

Jak jsme pochopili chalupaření

2016-07-26 Lubor

"Bacha na heroin a neusnout ve vaně!", zpívá Vypsaná Fixa v jedné z písniček. Vzpomněl jsem si na druhou část téhle dobré rady, když mi hlava sklouzla pod hladinu vířivky - nebo, jak s oblibou píše kolega Ondra, "výřivky". Ale sovy stranou, bylo to letos v zimě na pronajaté chalupě kdesi v severních Čechách, v oblasti o které z novin nevíte zrovna jako o ideálním místě pro rekreaci. Poprvé jsem byl skeptický, ale moc se mi tam nakonec líbilo, podruhé mě to naprosto uchvátilo a když jsme si chtěli chalupu pronajmout potřetí, odehrál se zhruba následující rozhovor s paní majitelkou:

"No bylo to tu krásný, kdy můžeme přijet znovu?"
"No počkejte, teď je únor... no, já mám vlastně do Silvestra plno. Ale stavím teď  druhou chalupu. Jo, ale taky  do Silvestra vyprodaná."
"No a mohla byste nám třeba dát vědět, kdyby někdo odřekl pobyt?"
"Víte, to se nám moc nestává."

Tyvole jak jako, naše oblíbená chalupa má plno? A co naše výlety z baru do vířivky a dál, až ke kulečníku? Nebo krásnou okolní krajinou? Hell no! O to se nenecháme připravit.
A tak se nám, stálému jádru chalupářské party, udělal nápad. Uděláme si chalupu vlastní. Povídám: "Jak může bejt těžký něco takovýhleho postavit a provozovat?" A to je přesně ten typ nebezpečných otázek, když jsou ve vašem okolí ekonom, markeťák a strojař. Protože, vážně, co je na tom - nějaká zrekonstruovaná chalupa v hezkém prostředí, kam by se návštěvníci rádi vraceli za pohodovou atmosférou? 

Normální člověk by asi hledal podobný objekt k pronájmu, ale my nejsme normální, takže nás to ani nenapadlo. Každý z nás má minimálně jedno zaměstnání a k tomu ještě studuje a nebo podniká na ŽL, takže nám přišlo úplně normální ty ostrůvky volného času vyplnit přemýšlením o tom, jak postavit a pronajímat naši vlastní chalupu. Ta bude samozřejmě lepší a dotaženější než všechny ostatní, protože vždycky můžete něco udělat lépe.

Konečně jsem pochopil to chalupaření. Nemělo by to znamenat vyjet v pátek brzo někam do pryč, dva dny marně dávat dohromady rozpadlou kuču a pak se vracet v neděli zničený a těšit se do paneláku na tekoucí vodu a splachovací záchod! Rádi bychom to chalupaření obrátili naruby. Vy se nebudete starat o chalupu, chalupa by se měla starat o vás, hýčkat, rozmazlovat vás a přiměřeně opíjet, aby se vám odtud v neděli nechtělo. Bude to chalupa, kam s radostí pozvete své kamarády na víkendovou oslavu narozenin. Nebo jen na týden zmizíte z města a budete zmizelí v krásné přírodě, k časnému obědu kolem čtvrté si ugrilujete luxusní steaky na venkovním grilu a po večerech budete koukat ve vašem vlastním kině na filmy bez dabingu - a bude nám fajn.

Jak jste pochopili, nebudeme škrti a o tu chalupu se s vámi podělíme. Co kdybyste si mohli dokonalou, vybavenou samotu pronajmout a užít si taky toho správného chalupaření? A přesně to teď usilovně chystáme.  No a jelikož jsme v Čechách, dobré nápady zásadně vznikají a probírají se u piva - a tak jsem měl brzy v kalendáři pravidelné chalupářské schůzky nad půllitrem. Ale o tom zase příště.

© Chalupa Naruby 2016

TOPlist