V dnešním zápisku bude vysvětleno, proč jsme si letos nekoupili chalupu, proč nás to pořád baví a taky proč muselo týmové vozidlo po poslední objížďce do servisu. Poslední dobou je zkrátka všechno nějaký nalomený.
Mám podezření, že je to všechno tím podzimem. Já ho vlastně vůbec nemám rád, dny jsou kratší, zima větší, od září do listopadu mívám pravidelně rýmu (jinými slovy, jsem nalomenej) a vůbec, pryč s tím svinstvem.
Ale popořadě. Na začátku podzimu jsme definitivně zlomili už dosti nalomenou hůl nad jedním perspektivním objektem. Po asi třech měsících vyjednávání, domlouvání a shánění informací to celé uvázlo na mrtvém bodě. Škoda, už jsem tam Chalupu Naruby viděl a náš projektant už brousil tužku.
Nastalo opět horečné hledání, hodnocení, nekonečné telefonáty a dlouhé večery nad výpisy z katastru. Bohužel, naživo nás žádná z barabizen nepřiměla otevřít peněženku – což ale neznamená, že by o zážitky nebyla nouze, naopak. Projížděli jsme naprosto surrealistickou krajinou severních Čech, kde byly u cesty cedule s nápisem „Zemánie“ a v jedné vesnici měli taky na návsi střelu země – vzduch. Asi lepší oddíl. Nejzajímavější objekt zjevně ovládal mainský mývalí kocour, který při vyjednávání s jeho lidským parťákem vyskočil na stůl a vystrčil na nás prdel, což jsme nevzali jako dobré znamení. Světlým bodem pak byla prohlídka objektu bývalé léčebny, která jako by z Downton Abbey vypadla. Nicméně jediným hmatatelným výsledkem čtyř stovek najetých kilometrů byla nalomená zadní náprava na mém winterwagenu, kterému neprospěl výlet po lesní cestě. Cesta zpět do Prahy byla podivně tichá, my všichni jsme tam seděli pod tíhou zážitků z cesty takoví nalomení, spolu s tou nápravou.
Týmové schůzky se od piva přesunuly pro nedostatek času na Skype a Messenger a to zkrátka není ono. Myslím, že jsme všichni po tom letošním zápřahu vůbec takoví nalomení, jestli to vůbec stojí za to. Já osobně jsem při představě dalších kontaktů s makléři začal vidět rudě. Ale zase představa chalupy v kopcích, co shlíží do hlubokých lesů pod sebou a kam se budeme moci před tady tím vším schovat má taky něco do sebe. Za jedenáctero horami (devatero + DPH; nějak se to EET zafinancovat musí) na nás náš vysněný objekt čeká, jen ho najít.
Jako na zavolanou tak přišla zpráva od Ondry, že zamluvil tu chalupu, kde to letos na jaře všechno začalo. Myslím, že všichni potřebujeme trochu přeléčit ta nalomená místa a připomenout si, co všechno vlastně chceme vybudovat a podělit se o to. Takže si dáme vířivku s výrem, relax a restart a pak se do toho zase pořádně opřeme, s novým elánem a novou strategií. Dost možná na dlouhou dobu naposled, příští rok už budeme budovat objekt vlastní.
Jo, Gotťák prej prodává chalupu, tak mu když tak řekněte, že jsme pořád ve hře, ju?
Poznámka a ilustrace editora: Jen doufám, že se Mistr nezachová stejně, jako kočičák. Už jsme viděli dost.