Původně jsem chtěl psát o tom, jak rychle se dá jet kabrioletem, když spěcháte, jak mi policajti v Hradci Králové dělali test na drogy, když jsem nespěchal a taky o tom, jak jsme na náměstí tamtéž zase spěchali a prohráli s Ondrou v automatech (parkovacích!) všechny drobné. A to všechno v jednom dni. Jenomže z toho víkendu mi v hlavě daleko víc utkvěla jiná věc:
„Kdyby to bylo snadný, dělal by to každej.“
Tuhle větu pronesl náš finanční poradce, když jsme mu líčili všechny překážky s pořizováním chalupy spojené. Bavili jsme se asi hodinu o všem možném, ale v.u. věta přišla na přetřes několikrát. V sobotu byla na programu další z objížděk, tentokrát v severovýchodní části Čech. Krátké ranní zdržení (dlouho odkládaná výměna vzduchového filtru v sobotu hned po probuzení je náročný úkon) a téměř na čas dle itineráře odstartovala týmová Dacia, pracovně díky své aerodynamice a designu zvaná „rumunská lednice“, na dvanáctihodinovou cestu.
Jestliže obrázek vydá za tisíc slov, pak osobní návštěva a kontakt s prodávajícím vydá za román. Naše pečlivá příprava a bodový systém vygenerovaly několik zdánlivých favoritů, ale naživo to je rozdíl asi jako mezi tou fotkou, co mají nad pokladnou v McDonalds, a tím měkkým teplým cosi, co vám pak prodají jako Cheeseburger. Jako, po šesti pivech dobrý, ale za střízliva bych si to nekoupil. Projeli jsme takhle asi šest nebo sedm chalup, všude chvíli pobyli, zaměřili, zakreslili a jeli dál.
Kolem oběda se týmová energie i kvalita prohlížených nemovitostí začaly poněkud zhoršovat – papírový favorit pohořel na celé čáře, navštívili jsme feťácké doupě (2-Woche-Alt-Schnitzel im Preis!) nebo taky chalupu se základy vytesanou v pískovci, kde nám realiťák s kamennou tváří vychvaloval suchý záchod outsourcovaný mimo hlavní objekty. To vše bylo proloženo přesuny v poměrně ostrém tempu a několika terénními vložkami, abychom to stihli. Začínal jsem toho mít dost. Zlatý hřeb měl ale teprve přijít, protože kdyby to bylo jednoduchý…
Poslední naplánovaná chalupa bylo velké stavení uprostřed zástavby, se započatou rekonstrukcí a prodáváno sympatickými doochodci (psáno se dvěma „o“, protože byli cool. Paní nám uvařila kafe, pán půjčil pásmo a podělil se o plán na vybudování pěstírny v podkroví). Bohužel, okolní stavení jsou příliš blízko, na doslech od party místnosti (stodoly) a z druhé strany sousedi doslova koukají do kuchyně. Nebýt toho, moc rád bych jim těch 1,7 mio za chalupu dal.
A co s tím zbytkem času? Pár dní před tím vyplavala v inzerátech zajímavá samota poblíž, ale nebyla v teamu přijata moc pozitivně. Makléř nás navíc s žádostí o prohlídku o víkendu vyhodil a na bodové hodnocení ani nedošlo. Prostě jasný outsider, asi jako když se narodí kotě s každým okem jinak barevným a ještě kulhá. Prudil jsem ale kluky tak dlouho, až Honza nabral kurs tím směrem a drákulova pomsta se už už hrabala k samotě na kopci, když nám cestu zastoupily dvě výhružně se tvářící krávy (krávy strakaté, domácí, aby bylo jasno) .
Oukej, dál po svých. Kdyby to bylo jednoduchý… Sesedli jsme a v paprscích zapadajícího slunce jsme ji spatřili. Znáte takový ten pocit, kdy něco vymýšlíte, hledáte, a najednou to do sebe zapadne? To cvaknutí bylo skoro slyšitelné. Jo, sakra, to by šlo. Tady tohle bude Chalupa Naruby! Stála tam, hájenka jako z pohádky, uprostřed mýtiny, kolem nic než výhled do krajiny, zeleň a ticho přerušované jen občasným výhružným zabučením. Ještě, že mi ten test na drogy vyšel negativní, jinak bych té kráse snad nevěřil 🙂 Bylo by to sice ještě hodně práce, ale šlo by to… Ještě, že nejsme jako politici a makáme. A jak moc je potřeba makat ještě před koupí, o tom zase příště.
Poznámka a ilustrace editora: Jo, tady by to šlo..